Tento článek osvětluje paradox mezi naší potřebou bezpečí v izolaci a hlubokým strachem z trvalého odpojení. Dozvíte se, jak nervový systém vytváří vnitřní úkryty a proč je pro návrat do života klíčové zažít bezpečné nalezení v rámci somatického provázení.

Když se ticho stane vězením

Dorzální vagus představuje evolučně nejstarší část našeho nervového systému, která v reakci na extrémní zátěž nebo zahlcení spouští stav útlumu, znecitlivění a stažení se z kontaktu.

Stojíte uprostřed rušné kanceláře nebo rodinné oslavy, ale uvnitř se cítíte jako za tlustým sklem. Slyšíte hlasy, vnímáte pohyby, ale vaše skutečné já je hluboko schované v místě, kam nikdo nemá přístup. Tento vnitřní ústup nám zpočátku přináší úlevu a pocit kontroly nad vlastním prožíváním, které by jinak bylo příliš intenzivní. Britský psychoanalytik Donald Winnicott tento stav popsal geniálním postřehem, že je radost být skrytý, ale katastrofa nebýt nalezen. V dětství pro nás tento úkryt mohl být jedinou cestou, jak si zachovat integritu, ale pokud v něm zůstaneme příliš dlouho, začne nás pohlcovat chronická osamělost a pocit, že jsme pro svět nadobro zmizeli.

Biologie neviditelnosti

Nervový systém neustále skenuje prostředí a pokud vyhodnotí, že otevřenost a kontakt představují riziko, přepne organismus do režimu sebezáchovného odpojení.

Mechanismus účinku na nervový systém v tomto stavu spočívá v masivním zpomalení tělesných procesů, kdy tělo šetří zdroje a minimalizuje svou viditelnost pro okolí. Tento proces se nazývá Vagové stažení a v těle se projevuje jako svalová ochablost, mělký dech nebo pocit, že emoce jsou kdesi daleko pod hladinou. Je to fascinující ochrana, která nám umožnila přežít zahlcující situace, ale její dlouhodobá aktivace snižuje naši kapacitu pro život a radost. Tragédie nenalezení spočívá v tom, že čím hlouběji jsme schovaní, tím méně věříme, že nás někdo dokáže spatřit v naší pravdivosti, aniž by nás ohrozil nebo soudil.

Od izolace k bezpečnému propojení

Korektivní zkušenost je moment, kdy nervový systém v bezpečném rámci provázení rozpozná, že staré obrany již nejsou nezbytné a dovolí si znovu vstoupit do kontaktu.

Cesta ven z vnitřního úkrytu nevede skrze násilné prolamování zdí, ale skrze jemné a trpělivé dotazování, které respektuje naše tempo. V rámci somatického přístupu se učíme zvyšovat odolnost systému, aby dokázal tolerovat dynamické napětí, které kontakt s ostatními přirozeně přináší. Klíčem je proces známý jako Interocepce, tedy schopnost vědomě vnímat signály z vnitřního prostředí těla a postupně se v nich zabydlovat. Když jsme v bezpečném vztahu nalezeni, aniž bychom byli pronásledováni, náš nervový systém začne opět aktivovat sociální angažovanost a my se můžeme vrátit z izolace zpět k plnému prožívání přítomnosti.